V srpnu 2020 jsem dostal výborný nápad, přihlásit se spolu s Bárou na Šediváčka. Jarní covidová vlna byla za námi, léto bylo ve znamení uvolňování, měli jsme za sebou první dogtreky zkrácené letní sezóny. Mí psi měli 2,5 a 6,5 roků, v plné formě a já věřil, že to maďarští ohaři dají.

Na podzim byla další vlna covidu, v zimě další a pořadatelé museli dle vládních opatření závod zrušit. Jubilejní 25. ročník se posunul o rok a registrovaní účastníci zůstali na startovce.

V srpnu 2021 jsme potvrzovali zájem se Šediváčka zúčastnit, zajistili si ubytování v penzionu u sv. Matouše (nedoporučuji) a spolu s Bárou jsme dávali dohromady nominaci psů na sáně v kategorii LU a na běžky. Já jsem se rozhodoval, zda do tohoto dobrodružství jít přece jen s maďary, kdy starší Bárny měl již skoro 8 let a bylo vidět, že jeho výkonnost je oproti mladému parťákovi nižší. Na dogtrecich v sezóně 2021 byli sice sehraná dvojka, ale na posledním závodě jsem měl samotného Bárnyho (Vilda měl po lehčím zákroku - odstranění bradavice v místě postroje) a již bylo vidět, že jeho rychlost i vytrvalost trochu klesá. Na podzimní Radíkov jsem vzal na midovou trať jen Vildu (jeli jsme na kole), Bárnyho a Alaskána Arýska jsem měl jen na Short trasu na koloběžku.

Na Radikově jsem se nechal čtyřnohou Bárou pokousat a dvounohou Bárou zašít a bylo po závodě i další možnosti konečně začít trénovat a pomalu se připravovat na zimní vrchol sezóny. 

Další závod, který jsem bral jako další tréninkovou přípravu, byla Běleč, kde jsem jel s Vildou kolo a Bárnyho jsem nechal odpočívat (pouze večer tréninkově kratší koloběžka, aby u nebylo líto, že neběžel).  

Po Bělči opět nebyl čas trénovat, shodli jsme se s Bárou, že by bylo krásné upravit záclonové kroužky a pozvat rodinu...

Vrátím se od romantiky zpět k přípravě na Šediváčka. Na začátku prosince začal padat sníh a my spolu s Bárou místo trénování psů jsme upadli do karantény a izolace... a dívali se, jak snih padá a padá a psi jsou natěšeni běhat a my nemůžeme...

Po skončení karantény konečně 2 kratší tréningy s maďary, první cca 12 km, druhý cca 15. Na prvním Bárny držel tempo s Vildou a mě začalo vrtat v hlavě, že bych to s nimi společně snad zkusil (Bára mi doporučovala vzít na běžky k Vildovi Arýska, že si myslí, že Bárny to nezvládne).

Přišly Vánoce, rodinné povinnosti a trénink musel stranou. Po Vánocích jsme stihli jeden výlet na saních a běžkách a přišla obleva... V lednu sněžilo všude jen ne v Jeseníkách a my tiše záviděli kamarádům, kteří ukazovali na fb sníh, sáně, psy, ... Prašanu jsme se dočkali až týden před Šediváčkem, jeden tréning v pátek cca 10 km, v sobotu a neděli jsme si to zopakovali. Takže před Šediváčkem celkový tréninkový objem maďarů i alaskanů cca 50-60 km na sněhu. Navíc byly změny v nominaci psů (rozhárala se Rozárka, onemocněl Akim, Slávek měl plnit povinnosti s Rozárkou, ...) a najednou bylo jasné, že Bára Arýska potřebuje na sáně a já pojedu s maďary 8-) 

Na Šediváčka jsme vyjížděli v úterý dopoledne čtyřkolku Máňou s psím vozíkem a dvojkolkou dodávkou. A ať se více seznámíme se sněhem, tak jsem zvolil cestu přes České Petrovice, Říčky, ... 

Celkem to jelo až do Říček, kde jsme museli v kopci zastavit (paní jedoucí z kopce to brala rychle) a dál už to šlo jen s řetězy. Ostatní, co do Deštné jeli přes Solnici, tak dojeli po čistých silnicích. Zaparkovali jsme v Jedlové, udělali zázemí pro psy a prošvihli prezenci (byla do 15 hodin). Ubytovali se u Matouše (penzion žije z podstaty, nic se neuklízí, nic neopravuje, nic nezlepšuje, ...) a jeli zpět ke psům, na registraci, jídlo, ...

Šediváček 2021 - pro mě i pro maďary premiéra, první etapa - maďaři byli natěšeni a sjezdovku vyběhli. Pak byl sjezd a první pády, ohnutá hůlka, ... a já jsem zjistil, že s těžkým batohem je to jiné než nalehko si trénovat v okolí Skřítku v upravené stopě. První 60 km dlouhá etapa byla náročná a vyčerpávající, ale aspoň se večer dobře usínalo. Psi byli v pohodě, já jsem vzpomínal na těch cca 50 pádů a snažil se nástrahy trati si zapamatovat. 

Druhý den jsme vyrazili pomaleji, Maďaři museli do sjezdovky čmuchat žlutý sníh, zda pro ně někdo z dalších cca 700 psů nenechal důležitou sms... Trasa etapy se opakovala, připadl na ni čerstvý sníh a bylo to lepší než první den, pádu jen do deseti! Na startu jsem dal Vildovi preventivně jednu botičku, ale po 40 km ji sundal a zbytek zvládl bez ní. 

Další den byl start o hodinu později, trasa byla jen 49 km a končila bivakem. Během třetí etapy, která kopírovala první 2, jsem neupadl ani jednou 8-).

Vše na bivak nám běžkařům naštěstí pořadatelé dovezli (kdybych to chtěl poslat letecky, tak připlácím za nadlimitní váhu...), spřežení si museli vše naložit do saní. Po dojezdu do cíle etapy jsem maďarům udělal záhrab a dal slámu a pak postavil stan. Bára dorazila později, dodělali jsme druhý stake out, nakrmili psy a šli se taky najíst. Na noc jsme krátkosrsté (maďary, Arýska, Báru a Koni) vzali do stanu a šli spát.  

Poslední etapa už byla na pohodu, jen 33 km, jediný pád a celkových 202 km zvládnutých. V kategorii skijering 3. místo, Bára v kategorii LU 4. místo.

Naši psi vše zvládli, ve zdraví, bez problémů, ... a skoro bez tréningu.

Celý závod Bárny i Vilda byli bez krize, stále vedle sebe, tahali, pomáhali, proráželi navátý sníh, zvládli předjet jiné spřežení nebo se v klidu nechat jiným spřežením předjet. A když jsem sebou plácl, tak zastavili a počkali 8-) Akorát v poslední etapě jsme dojeli Báru a maďaři se chtěli s holkama na lídru bavit, ne je předjíždět).

Šediváček byl pro mě super zážitek a jedna z nejlepších dovolených a už se těšíme na další ročník (to budou mít premiéru Diesel a Drak, kteří mají tak rok a půl). 

Hanácký musher klub jsme reprezentovali nejlépe, jak nám umožňovali naše síly a naši psi. A v sobotu odpoledne jsme rádi viděli Renču Mackovou s rodinou.

autor: Patrik Koláček

Fotogalerie